SKUTEČNOSTI, KTERÉ KAŽDÝ VĚŘITEL BY MĚL ZNÁT PŘEDTÍM, NEŽ SVOU POHLEDÁVKU NABÍDNE K PRODEJI

Zpeněžení pohledávky

Jednou z možností, jak věřitel se může dostat ke svým penězům, je prodej pohledávky. Tato možnost ale nemusí být jednoduchou záležitostí pro věřitele, jejichž představy o částce, kterou za pohledávku mohou získat, se míjejí s úrovní běžných cen. Mnozí věřitelé si prodej pohledávky představují asi jako Hurvínek válku, jak se výstižně říká, a své nezajištěné pohledávky, často s vážnými právními vadami, chtějí prodávat téměř za nominální hodnotu s tím, že kdo takovou pohledávku koupí, vydělá na sankčních poplatcích. Jejich představa o možnostech nového věřitele přimět dlužníka k placení se totiž spíše než od reality českých právních předpisů a činnosti soudů a exekutorů odvíjí od pokrouceného mediálního obrazu, když skoro vše, co se dotýká problematiky pohledávek, je nepříliš kompetentně předváděno v tisku, v rozhlase nebo v televizi.

Cena za pohledávku

Věřitel se přirozeně snaží prodat pohledávku co nejvýhodněji. Z obsahu došlých nabídek i obsahu různé inzerce je ale zřejmé, že mnohdy nemívá povědomí o skutečné hodnotě své pohledávky a marní čas hledáním kupce, kterého nikdy nenajde. Naprostou nezkušenost a neznalost problematiky věřitel často prokazuje v nabídkách typu: "Prodám směnku na x Kč, kolik za ni nabídnete?"

Takový věřitel očekává sdělení konkrétní částky a vůbec mu nepřijde na mysl, že jeho dotaz je nepříliš informačně bohatý a odpověď je stejně obtížná jako na podobně znějící: "Prodám červené auto, kolik za ně nabídnete?"

Při stanovení požadované ceny by věřitel měl tuto cenu porovnat s cenami běžně obchodovaných pohledávek. Jestliže lze nakoupit pohledávky právně ošetřené a bezpečně zajištěné za 60 % jejich okamžité hodnoty, představa některých věřitelů, že prodají svou nezajištěnou pohledávku z nezaplacených faktur nebo při splatnosti nehonorovanou směnku za nemajetným dlužníkem za 60 nebo 80 procent ceny, do které někdy započítali i sankční úrok nebo smluvní pokutu, jeví se jako zcela nereálná a naivní. Nezajištěná pohledávka, pokud ji lze vůbec odkoupit, nemá při prodeji hodnotu větší než desetiprocentní.

Je pohledávka prodejná?

Určujícími ukazateli kvality pohledávky jsou bezvadná dokumentace pohledávky a její zajištění nebo bonita dlužníka. Každá pohledávka musí být bezpečně prokazatelná a musí být v souladu s příslušnými právními předpisy i co se týká příslušenství a dalšího ujednání, například o zaplacení smluvní pokuty. U každé pohledávky musí být předpoklad, že bude úspěšně rozsouzena a vznikne vymahatelný exekuční titul.

Druhou, neméně závažnou věcí je předpoklad, že dlužník pohledávku uhradí. Pohledávku je třeba od dlužníka skutečně inkasovat, proto dlužník, pokud pohledávka není zajištěna sjednáním zástavního práva, musí mít dostatečné příjmy nebo prokazatelný majetek odpovídající výši pohledávky, tzn. zřejmý majetek, který nelze snadno zašantročit. Majetkem využitelným v exekučním řízení je zejména nemovitost. Osobní automobil, i když také může představovat významnou hodnotu, k uspokojení pohledávky naopak příliš vhodný není a obvykle jej nelze využít. Osobní automobil exekutor zabaví a prodá jenom těm opravdu nejhloupějším dlužníkům.

Je v zájmu každého věřitele, aby už při vzniku pohledávky myslel na to, jaký bude postup, když dlužník nesplní svou platební povinnost. Může se sice vždy obrátit na soud, ale exekuční titul k pohledávce za nemajetným dlužníkem mu mnoho nepřinese. Věřitel si ho může třeba nechat zarámovat, někam pověsit a koukat se na něj, ale k ničemu dalšímu jej nepoužije. Takový rozsudek či platební rozkaz nemá ani hodnotu soudního poplatku, který k jeho vydání bylo nutno zaplatit.

Představa věřitele, že pohledávku za nemajetným dlužníkem lze prodat, že ji lze převést tomu, kdo ji použije ke snížení daňového základu, je tradovanou legendou mající základ v dávno neplatných předpisech. V současnosti se nevymožitelné pohledávky v účetnictví obtížně uplatňují; ostatně skoro každému podnikatelskému subjektu takové pohledávky nechtěně vznikají, musí se jimi zabývat a řešit je a určitě nepotřebuje kupovat nějaké další. Pohledávky, které dlužník zřejmě nezaplatí, se běžně neprodávají. Pokud jsou převáděny na nového věřitele, převádějí se obvykle bez peněžité protihodnoty. Leckdy postupitel postupníkovi i zaplatí za to, že se takové pohledávky může zbavit a že ji postupník převezme a zařadí do svého účetnictví.

Prodej pohledávky v exekučním řízení

Snaha prodat pohledávku, která je již předmětem činnosti soudního exekutora, bývá málo úspěšná. Takovou pohledávku stěží někdo převezme. Každý ví, že pokud by exekuce dobře probíhala a od dlužníka bylo možno inkasovat, nebyl by důvod, aby se věřitel pohledávky zbavoval. Dlouhodobý neúspěch v exekuci znamená, že dlužník je bez postižitelného majetku, nebo že exekutor se ve věci příliš neangažuje. Změnou věřitele se ale majetková situace dlužníka nezmění a vzhledem k platným právním předpisům změna exekutora bývá obtížná, protože soudy ji nechtějí běžně povolovat.

Co také ovlivňuje cenu pohledávky

V případě, že dlužník neplatí, majitel pohledávky se obvykle musí obrátit na soud. Česká právní praxe ale opravdu není to, co někteří věřitelé vidí v amerických filmech, jejichž děj čerpá z tamního právního prostředí, a domnívají se, že obdobně tomu musí být i v tuzemsku. Kromě jiných skutečností české právo ale nezná precedent, a tak nikdy není zřejmé, jak soud rozhodne; zda v souladu s ustálenou judikaturou nebo nějak úplně jinak. Čeští soudci a soudkyně rozhodují natolik nezávisle, že jejich postupy a nepředvídatelná rozhodnutí někdy jeví se být nezávislé i na psaném právu.

Další věcí je skutečnost, že dlužník je právními předpisy chráněn mnohem víc než věřitel. V tomto směru se situace s postupem času dále zhoršuje a po novelizacích občanského soudního řádu a exekučního řádu a výrazném zvýšení soudních poplatků je opět omezena možnost, jak přimět dlužníka k placení. V poslední době navíc přibyly kotrmelce v rozhodování Nejvyššího soudu ČR, a poté dalších soudů, když rozhodovací praxe, obrazně vyjádřeno, otočila se náhle o 180 stupňů, aby výsledkem bylo znejistění účastníků smluv, kteří v dobré víře a v souladu s dosavadní judikaturou sjednali rozhodčí doložky. I všechny tyto skutečnosti se nutně odrážejí v ceně, jakou lze za pohledávku nabídnout.

Prodat, nebo vymáhat?

Pohledávky, které společnost odkoupí, jsou odkoupeny proto, že byly vyhodnoceny jako pohledávky zřejmě vymožitelné (což ovšem neznamená, že nemůže dojít ke změně v důsledku nových skutečností). Nejsou-li tyto pohledávky již rozsouzené, je okamžitě podána žaloba, aby co nejdříve byl k dispozici exekuční titul. Subjekty, které pohledávky pouze vymáhají, takto nepostupují a slibují mimosoudní vymožení jakékoli pohledávky bez ohledu na její kvalitu. Počítají s tím, že ve velkém množství různých pohledávek, které získají do správy, se nutně objevují takové, které jsou na správu nenáročné, když dlužník brzy po obdržení upomínky dluh uhradí.

U dlužníka, který dluží několika věřitelům, se pak snadno může přihodit, že v průběhu doby, kdy je pohledávka předána k mimosoudnímu vymáhání, si jeden z věřitelů opatří exekuční titul. V exekučním řízením pak předběhne všechny ostatní věřitele, kteří své pohledávky mimosoudně vymáhají, a zcela pro sebe využije omezené finanční prostředky dlužníka.

Určité subjekty zabývající se vymáháním pohledávek věřiteli naznačuji, že ve vztahu k dlužníkovi budou postupovat mimo právní rámec. Někteří věřitelé v touze dlužníkovi se pomstít a řádně mu "zatopit" s tímto souhlasí a uvedeným subjektům své pohledávky svěřují v představě, že budou razantně vymoženy. Aniž pro to mají důvod, samozřejmě předpokládají, že subjekt, který směrem k dlužníkovi bude postupovat mimo rámec práva, k nim samotným se bude chovat opačně a z právního rámce nevybočí. Mnozí takoví věřitelé až pozdě zjišťují, že z pohledávky nic nedostanou, když dlužník sice vymáhajícímu subjektu zaplatil, ale tento subjekt věřitele už nekontaktoval, peníze mu nepředal a zmizel neznámo kde ve světě.

Důležitá připomínka

Pohledávky, které nejsou vhodné k odkoupení, společnost I. C. Finance Corp., s. r. o., může vzít do správy. O takové pohledávky je zcela postaráno za vynaložení minimálních nákladů ze strany věřitele.

V této souvislosti lze vzpomenout na nabídky mimosoudního vymáhání pohledávek bez požadování jakéhokoli poplatku s tím, že odměnu za vymožení si vymáhající subjekt strhne až z vymožené částky. Tyto zdánlivě výhodné nabídky jsou zaměřeny na jednodušší, ale početně významnou část populace, na jedince, kteří se nacházejí všude tam, kde se nabízí něco zadarmo, a kteří snadno a rádi se nechávají "vodit za nos", pokud je jim slibováno právě to, co si přejí získat nebo dosáhnout, i když sami by mohli zjistit, že slibované lze jen obtížně uskutečnit. Ti, jakmile se dozvědí, že mohou něco dostat bez placení, přestanou užívat mozkovou kapacitu, kterou do té chvíle snad ještě měli, a vůbec se nezamyslí nad otázkou, z čeho tedy budou honorovány všechny nezbytné poplatky, které vymáhající subjekt musí uhradit správcům informačních databází, a jak zaplatí své pracovníky, když žádné peníze od věřitele nevybere a možnost placení až z vymožené částky je pouze hypotetická, neboť asi 90 procent pohledávek, které jsou 3 měsíce po splatnosti a vznikly na území ČR, není nikdy zaplaceno. Snadno si lze spočítat, jak daleko od pravdy musí být všechny odlišné údaje o úspěšnosti , kterými se často rády honosí subjekty nepožadující platbu při převzetí pohledávky k vymáhání či do správy, když i soudní exekutoři, kteří mají nesrovnatelně větší pravomoci než jakákoli soukromá firma, udávají úspěšnost pouze málo nad 30 procent.

Předání pohledávky k mimosoudnímu vymáhání subjektu, který při přebírání pohledávky nevyžaduje žádné poplatky, přináší věřiteli riziko hraničící s jistotou, že s pohledávkou nebude optimálně nakládáno. Nutným výsledkem vymáhání bez požadavku alespoň minimální platby, která by pokryla třeba jen počáteční náklady na lustraci dlužníka, totiž musí být pouze to, že subjekt, ač třeba o sobě tvrdí, že pohledávku vymáhá, si nedokáže opatřit ani úplnější informace o dlužníkovi, neboť vstup do většiny potřebných informačních databází je zpoplatněn. Subjekt, kterému zákazník při předání pohledávky nic nezaplatí, na vstup do databází prostě nemá peníze, a tedy lustrace nemůže dělat. Stejně tak je omezeně akceschopný i vůči dlužníkům. Nemá na zaplacení kvalitních lidí, kteří by s dlužníky skutečně pracovali, takže kromě případů několika vytipovaných zjevně perspektivních dlužníků jim nanejvýš telefonuje nebo posílá výhružné dopisy či mejly. To snad některého z dlužníků přiměje k placení, ale mnohem víc zůstane těch, kteří se bezzubému způsobu vymáhání nanejvýš zasmějí a dál zůstanou v nečinnosti a vyčkají, až se dluh promlčí.

Kdyby skutečně fungovalo mimosoudní vymáhání bez poplatků, s odměnou ve výši 10, 20 nebo 30 procent placenou až z vymožené části pohledávky a s úspěšností okolo 80 až 90 procent, jak často bývá uváděno, společnost I. C. Finance Corp., s. r. o., by se inkasu pohledávek nevěnovala a nezatěžovala by se jednáním se soudy a exekutory, ale zcela určitě by si své nakoupené pohledávky nechala vymoci od subjektů, které vymáhání za uvedených podmínek nabízejí. Žádný z nich to ale dosud nepředvedl.